Karpatská trilogie: Deník první - Trascău

Pár slov na úvod:
jedná se o přepis papírových deníků a autentických záznamů z mých cest. Všechny postavy jsou skutečné, tak snad se na mě nebudou zlobit, že se z nich tímto stávají i postavy románové :)
Deníky přepisuji přesně tak, jak byly zapsány, pokud doplňuji nějaký aktuální postřeh, je psán kurzívou.
Příjemné čtení!

Karpatské deníky

(Věnováno mé báječné sestřičce, skvělému člověku a nejlepšímu příteli...)

Piatra Secului s báječnou osobou, mojí sestrou

vykoupané, vymydlené... :)

poslední den na cestě - moje kolena už melou z posledního

Deník první – Trascău

 (12.08.2011 – 21.08.2011)

03.08.2011

Tak tu právě sedím s Kájou u mě v bytě nad seznamem věcí do Rumunska. Už mám parádní cestovní horečku a navíc netuším, jak všechny ty věci, co budeme mít s sebou nacpeme do báglů, uvezeme, uneseme atd., ale strašně se na to těším!

11.08.2011

„Naším cílem je cesta sama“ – tohle jsem si přečetla na stránkách 3 kluků, kteří i za podpory Kudrny projíždí v Trabantu různé nejen evropské státy. A mají recht. Přesně tohle se hodí na naši výpravu do Rumunska! (Ano, tušíte správně, jednalo se o expedici Trabantem po hedvábné stezce...)

V pondělí odpoledne přijela Kája a udělaly jsme velký nákup – sušené polévky, těstoviny, paštiky... prostě jídlo na 10 dní, abysme přežily :)

Ráno jsem ještě byla u zubařky, odvrtala mi další kus zubu a dala mi tam dočasnou plombu. Prý může vypadnout... Popsala jsem jí kam jedu a zeptala se, co mám dělat, když by plomba opravdu nevydržela? Poradila mi, ať to případně zalepím kusem žvýkačky...!

Teď se mi strašlivě nic nechce, ale jdu na to – zabalit nahrubo ten obří bágl, odpoledne mě vyzvedne autem Kája a jedeme balit do Roztok k našim, kde budeme spát. Ráno nás táta hodí autem na Florenc, odtud busem do Jihlavy a tam už nás nabere Kudrnovský autobus a tradá do Rumunska!

12.08.2011, den nultý...cesta

Po včerejším nekonečném balení a na spánek ne příliš vydatné noci sedíme na Florenci na autobusáku a čekáme (kromě auta) na první dopravní prostředek – žlutý autobus do Jihlavy. Batohy s vodama budou mít něco přes 20kg... ale my to přežijeme! Rumunsku třikrát hurá, jupí, hurá!

 

Florenc - jsme připravené!

13:30

Po zakoupení vod, prohlídce historického centra Jihlavy a zakoupení mapy hvězdné oblohy v levných knihách sedíme na autobusáku s „přípitkovou“ plechovkou Gambáče (na přežití – pochopitelně) a vyčkáváme příjezdu autobusu. Opodál vidíme dvě tříčlenné skupinky, které vypadají, že čekají na kudrnovský bus, stejně jako my... uvidíme.

Mimochodem, po návratu musíme dokoukat „Pařbu ve Vegas“ – rozkoukaly jsme to ve „žluťáskovi“ po cestě do Jihlavy.

Finty jak donutit Káju chodit, když už nebude moci (něco ozkoušeno na nedávném sesterském čundru podél Střely, něco prozradila sama :)):

1.     Vezmi pendrek (ideálně černý, zabere i sladko-kyselý), zavěs ho na klacek a drž ho v blízkosti její hlavy (smysly: zrak, čich, pokud pošlape tak i chuť)

2.     Když už to bude tak hrozné, že pendrek nezabere, opij jí, to pak ujde úplně všechno! (smysly: žádné! Odumřelé mozkové buňky slézají do nohou a dodávají jim záhadnou látkou energii. Pozn. – pouze hypotéza!)

3.     Zadek – hezký zadek chlapa jdoucího před ní (smysly: zrak, pozor na hmat, může být održkoidní :). Pozn. Možná příliš rozptylující, nutno otestovat!)

19:00

První zastávka – Maďarsko. Dvě tříčlenné skupinky opravdu jedou s námi. Dáváme si s Kájou další Gambáček (večeři), už se začíná maličko šeřit a my očekáváme noční přejezd do Rumunska.

13.08.2011, den první, 14,3km, 600m stoupání, 425m klesání

05:27

Za tónů „Vltavy“ ve sluchátkách a za pokusu prvních slunečních paprsků protnout horizont přijíždíme do pohoří Trascău. Zatím jsme stále ještě v civilizaci, ale už teď kolem vidím to, na co jsem se tolik těšila – nekonečné zelené louky, sem tam strom, či kupka sena a nikde ani živáčka, kromě naší 20ti členné skupinky...

Vltava od B. Smetany mi zní v uších a za oknem autobusu vychází nad Rumunskými pastvinami sluce

13:00

Máme za sebou skoro celou dnešní trasu a právě sedíme na vrcholu Piatra Secuilui (1128,7m).

V autobuse s námi jelo ještě dalších 20 lidí, skupina na druhé pohoří, ale ty autobus vyhodil už někdy v půl čtvrté u silnice kousek odsud. Byl to docela šok, najednou se zastavilo, rychle všichni ven, popadněte krosny, čelovky (máte-li je po ruce) a šlapeme... Později jsme se dozvěděli, že poodešli jen kousek na nejbližší louku, vytáhli karimatky a spacáky a dospávali. Nakonec jsem jim to ještě záviděla.

My jsme dorazili kolem šesté, v autobuse jsem nedokázala pořádně spát, noc předtím také ne, brzké vstávání a celodenní cestování a hned šlapat do kopce z vesničky Moldovenesti, kde nás vysadil autobus.

Naše skupinka vypadá celkem pohodově a náš průvodce taktéž.

Jsme teď zhruba 3km od místa, kde se dneska utáboříme.  Nahoru na vrchol v plné polní nás dorazilo pouze devět. Zbytek se šel rovnou utábořit s tím, že si to sem možná vyšlápnou později nalehko.

Kája, batoh a Piatra Secului v dálce

já, batoh a Piatra Secului v dálce

16:00

Ležíme před stanem a vcelku se pečeme ve vlastní šťávě. Je to tu ale nádherné. Máme ležení v krásném sedle s výhledem na vrchol, kde jsme si před chvílí dávaly s Kájou dlabanec.

Poté, co jsme slezly a obešly celý kopec a to napůl po kamenité a poměrně těžko schůdné cestě jsme shodily batohy, postavily stany a vyrazily pro dřevo a vodu, opět z kopce do kopce.

Teď dáváme relax, než se pustíme do vaření večeře.

Počasí vypadá dobře, snad nám i chvilku vydrží. Chceme spát pod širákem a pozorovat Perseidy...

Piatra Secului, už je blízko

výhled do údolí na barevná políčka u vesnice Coltesti z hřebene Piatra Secului

Je po osmé večer a sedíme venku u ohně. Máme seznamovací večírek ve znamení slivovice a hruškovice :)

seznamovací večírek

 

14.08.2011, den druhý, 15km, 750m stoupání (prudkého)

Je ráno před osmou hodinou (resp. před devátou rumunského času, ale řídíme se stále českým) a my máme sbaleno, jsme po snídani (ovesná kaše s malinami) a chystáme se na sestup do vesnice Coltesti, kde máme v plánu návštěvu hospody. Odtamtud jdeme na zříceninu hradu Celatea Trascaului a pak do krpálu, kde nás prý čeká odměna v podobě koupání v napajedle. Konečně koupanda!

tábořiště pod Piatra Secului

nádherné ráno - výhled z tábořiště

ranní zápisky do deníku

21:30

Už jsme ve spacáku a chystáme se ke spánku. Dneska poté, co jsme zabalili věci jsme se vydali na prudký sestup ze sedla pod Piatra Secuilui přes pole do vesničky Coltesti. Tam jsme si s Kájou daly v hospůdce místní výborné pivo Ursus (= medvěd :)) a do zásoby koupily ještě místní pálenku „Cujku“ a dvě další plechovky medvěda s sebou.

na zdraví a na medvědy!

naše výprava u "napajedla" v Coltesti

domorodci v Coltesti

Doplnily jsme také zásoby vody a naše skupinka se vydala na zříceninu hradu Trascauli – výstup k hradu opět dobrovolný. Samozřejmě jsme šly a stálo to za to! Hrad byl krásný – parádní brány a výhledy do okolí.

ku hradu

zřícenina hradu Trascauli

Poté jsme přešli pole a louky a začali opět s plnou polní stoupat nahoru k vodopádům a směrem na mongolskou step, kde dneska přenocujeme. Výstup to byl pěkně ostrý, navíc v největším kopci ještě okořeněný padlými kmeny. Po stoupání na konci lesa nás čekala dlouhá, pozvolna stoupající louka, kterou jsem si přejmenovala na „sarančí“, protože na každém kroku opravdu vysoké trávy a šalvěje bylo tak 250 kobylek a sarančat, do toho čmeláci a další hmyzáci. Člověk udělal krok a osazenstvo louky vyskočilo do všech stran... Také jsem se z čela výpravy propadla až na místo poslední (před „sběrače mrtvol“, jak přezdíváme pomocníkovi průvodce Davidovi, který chodí na konci a sbírá odpadlíky), protože jsem vytáhla macro předsádku a fotila jak šílená :)

Po stoupání jsme se dostali k úžasnému napajedlu s výbornou vodou, bohužel už v kopci začalo trošku krápat a ochladilo se, takže na koupání – alespoň to celkové – to moc nebylo, ale osvěžit nohy, doplnit vodu a dát si oběd se rozhodně dalo. Kluci „čundráci/vojáci“ dokonce vařili hrachovou polévku a jeden z nich snědl kobylku... Dobrou chuť :)

oběd u napajedla

naše skupina v pohybu

 

rumunské "mongolské" stepi

rumunské "mongolské" stepi

rumunské "mongolské" stepi

Ještě kousek jsme po pauze vystoupali a pak už jsme po takové nakloněné rovince za doprovodu mírného deště dorazili na vrchol a odtud jsme mírným padáním došli do tábořiště. Hned vedle našeho „campingplacu“ je napajedlo, o kousek dál malinkatá dřevěná salaš a také stádo krav neustále cinkající zvoncema (při příchodu na tábořiště jsem si udělala i krátké videjko s tou báječnou kraví muzikou...). Místo na stan se hledalo poměrně nesnadno, vzhledem k nekonečnému množství kravinců, jež nás obklopuje. Vybraly jsme si nakonec velice lukrativní parcelku se „zvonkem“ (kravské lejno, ze kterého roste houba :)). Sotva jsme postavili stany, začalo pršet. Po chvilkové přeháňce déšť polevil a my jsme se šly s Kájou okoupat do ledové vody. Opět to bylo takové vyhýbání kravincům, kravám (a bačovi, který nás z vršku pozoroval), ale bylo to skvělé. 

tábořiště druhého dne a bača na horizontu

tábořiště druhého dne

večírek v rumunském stylu :)

  

Už když jsme večeřely, přidali se k nám na pokec čundráci/vojáci (tři trampíci – mají vše maskáčové, jeden z nich je dokonce profesionální guma s přeplněným batohem prý asi 35kg a v kanadách... od začátku má problémy s chůzí a ani se nedivím!). Kája mi začala masírovat nožky, pak škemrali o masáž i další a nakonec se to u nás sešlo skoro všechno a rozjela se výměna pálenek, takže pěkně vydařený večírek :) Jdeme už spát, vlastně Kája už zařezává a já se také chystám... dobrou noc!

15.08.2011, den třetí, 16,2km, 426m stoupání, 874m klesání

19:00

Právě sedíme s Kájou a Soňou (19ti letou hlídačkou stanů, která tu první večer oslavila narozeniny) naproti kempu na lavičkách u stolu, dáváme kouřovou a pivo a sedí tu s námi místní jednozubý týpek. Moc si nepokecáme, ale je milý. Ukazuje do Rimetské soutěsky, kterou máme na programu zítřejší den a říká „ursus“, tak snad tím myslí to pivo... :)

Nakonec vyloudil cigaretu a na Káje pusu (má s ním i foto :)).

Kája s nápadníkem :)

K dnešnímu dni – probudili jsme se do pěkně oroseného rána. Stan mokrý, přeprané oblečení neuschlo, takže jsme navěsily ponožky na bágly, sbalily mokrý stan a šlo se. 

budíček kravskými zvonci

orosené ráno

sušení ponožek v ranním slunci

bačovo útočiště

Nejdříve jsme šli přes louky poseté nádhernými a voňavými kytičkami, později jsme začali potkávat malé chaloupky s vysokou střechou ze slámy a hlavně jsme se kochali nádhernými výhledy do krajiny a na Piatra Secuilui, jehož hřeben jsme nechali nějaký ten den za námi.

údolí v mraku

typické rumunské chajdy

malebná krajina

Dnes nás v podstatě celý den čekal prudší sestup, stoupání přišlo až když jsme se blížili k vesničce Bradesti, kde měli hospodo/obchůdek s nějakou tou zásobou piva (ovšem pro nás to nebylo dost – vypili jsme jim všechno :)) a také tam měli nugátový croissant 7 days... mňam!

báli jsme se medvěda, potkáváme Nedvěda...

hospoda/obchod/telefonní ústředna Bradesti

Bradesti

holubi na střese si štěbetají, že přijeli čecháčci a vypili celou hospodu...

Po pivečku nás z Bradesti čekal hodně prudký sestup (že by místní černá sjezdovka?!?) do údolí podél potůčku do vybydlené vesničky Cheia. Máme krásný tábor s výhledem na Rimetskou soutěsku hned vedle potoka, naproti přes vodu je zavřené muzeum a plácek s lavičkama a stolkem. Zůstáváme tu tři noci. Hurá, konečně nemusíme ráno balit věci...

 

pozůstatky vybydlené vesnice Cheia

suchou nohou?

stěny soutěsky ozářené zapadajícím sluncem

Po postavení stanů a rozvěšení prádla jsme si daly s Kájou s Soňou parádní koupel ve „vířivce“ (potok teče poměrně prudce, všude jsou peřejky a jezíky). Potůček není až tak moc studený, takže jsme se tam kachnily snad patnáct minut. Navíc jsme si vypraly prádlo mýdlem s jelenem a už se to v podvečerním slunku suší na šňůře mezi stromy. Teď se na druhé straně vody chystá oheň, takže se tam z naší oázy klidu za chvilku zase přesuneme.

lázně u soutěsky Cheia

Fotek mám už asi milion, snad mi vyjdou baterky a karta...

A zítra nás čeká výprava nalehko do Rimetské soutěsky, stejnojmenného kláštera a také do hospůdky...!

16.08.2011, den čtvrtý, 15km, 404m stoupání a klesání

Tak dneska jsme si dali opravdu velký adrenalin! Sice jsme šli nalehko, ale hned ráno jsme přes kopřivové pole a suťovisko nastoupili na přechod soutěsky horem. Byla to taková menší „rumunská ferata“, místy poměrně technická a trošku lezecká (především konec), místy jsme šli po suti na cestičce o šířce jedné boty a pod námi 300 metrová strž, ale byla to paráda. Ne všichni si to užili tak jako já, ale kdo má ke skalám trošku blízko (a není blázen, aby se přidržoval pekelně starého a potrhaného ocelového lana, ale raději skály), pro toho to byl určitě báječný zážitek. Na závěr jsme slézalo opravdu tak trojkovou stěnou dolů k potoku, kde jsme dlouho čekali, než doleze celá skupinka a tak jsem fotila a stihla jsem si dát i koupačku. Kříž pod skalou u potoka nebyl zrovna optimistickým znamením, ale to, že se tam někdo zabil jsme zjistili naštěstí až po slezení dolů do relativního bezpečí.

přes suťoviště na rumunskou "feratu"

jů, pavouček

jedno z bezpešných míst, tak honem udělat foto...

na šířku jedné nohy...

dolez k vodě... toho lana bych se nedotkla :)

  

Po opětovném shledání celé skupinky jsme po cestě došli ke Cabaně Cheile, po cestě se mi při brodění potoka podařilo zahučet do půlky lýtka do vody, takže jsem přezouvala do sandálů. Potůček se postupně rozšiřoval, stěny soutěsky se zmenšovaly, až jsme se ocitli v „civilizaci“, najednou bylo po výhledech a jediné, co jsme viděli byl rumunský bordel... Rodinky si vyjely k potoku kempovat, ovšem v jejich podání to vypadalo tak, že na hnusné udusané hlíně vedle hromady odpadků stála Dacie s otevřenýma dveřma, z ní vyhrával na plné pecky rumunský popík, před ní vyvalená rodinka v kempingových stoličkách a vedle gril, na kterém pekli pravěpodobně „mici“ (takové místní čevabčiči) a v potoce další hromada odpadků... Dokonce i jeptišky v klášteře, do kterého jsme šli potom, házejí odpadky do té nádherné horské vody. Prostě to tak mají, ale o to je to smutnější, když člověk vidí tu nádhernou krajinu zasypanou bordelem... 

kulturní šok po příchodu do "civilizace"

Dacie je nedílnou součástí rumunské kultury

bordel v potoce, hlasitá muzika... rumunská zlatá mládež?

Kolem Cabany jsme jen prošli a pokračovali dále do kláštěra Rimetea na prohlídku. Hned za hospodou začala pořádná průtž mračen. Mysleli jsme si, že to nebude tak zlé a do kláštera přeběhneme v pohodě, ale byla to ještě docela štreka a spláchlo nás to komplet celé. Šli jsme nalehko a za hezkého počasí, tak jsem si s sebou poprvé nevzala vůbec pončo ani goretexku... Chyba! Mokré plavky, tílko a leginy to teda nic moc. Foťák jsem měla zabalený v igelitce no a do kláštěra jsme tedy jen tak zlehka nakoukli (zabaleni do igeliťáků, kvůli předepsanému dress codu :)), stále ještě pršelo. Nahlédli jsme i do hlavní kaple, kde zrovna řádila jeptiška s vysavačem :). Také jsme se ptali, zda nemají na prodej chléb, protože v Bradesti, kde měla být možnost dokoupit pečivo, ho neměli a většina z nás už byla "na suchu". Jedna jeptiška odběhla, donesla 4 bochníky rumunského bílého chleba a dala nám ho. Když jsme se ptali, kolik jí dáme peněz, ukázala nahoru a naznačila, že máme poděkovat tam...

klášter Rimetea

klášter Rimetea

Poté jsme se vrátili zpět do cabany, kde jsme se sešli i se šťastnější – suchou půlkou účastníků výpravy, maličko popili a vydali se na cestu zpět do tábora. Nešli jsme feratou, ale přímo soutěskou, takže přes kameny, po ocelových lanech a špruclích a místy prostě vodou. Po cestě jsme ještě potkali Čechy (6 dreďáků, co parkovali u cabany), došli kousek od našeho tábora a pak odbočili jinou cestou dál.

veselé sestřičky

 

mezinárodní výpomoc :)

Soutěska byla prostě nádherná. Míra nás strašil, že v jednom místě může být vody až po bradu, tak jsem se bála, že utopím foťák, ale jít bez něj? Nemyslitelné... tak jsem prohodila kartu za menší, aby mi případně zůstaly alespoň fotky z předchozích dnů a k tomu přidala igelitku (která se v dešti velice hodila!). V nejhlubším místě se nakonec dalo přejít po ocelových lanech, která byla jakž takž zachovalá a jinak bylo vody maximálně někam nad pas.

Rimetská soutěska

Rimetská soutěska

Rimetská soutěska

Rimetská soutěska

Bohužel v táboře nás opět uvítal déšť, ale ještě jsme stihly umýt vlasy. Pak jsme si daly kouřovou pod přístřeškem pro turisty (spíš toaletou) na druhém břehu a pak jsem šla pro vodu a vařit... Zbytek dopíšu zítra, už je tma...

Ještě jeden poznatek doplním. Knížka souhvězdí je sice skvělá, ale koukat na souhvězdí (k tomu je třeba tma) a zároveň si je vyhledávat v knížce (k tomu je pro změnu zapotřebí světlo) je zkrátka neproveditelné :)

etikety z místních piv - jsou vlepeny v deníku, budou i tady :)

etikety z místních piv - jsou vlepeny v deníku, budou i tady :)

17.08.2011, den pátý, cca 5km kolem tábora – odpočinkový den :)

10:00

Ještě jsem se nedostala k tomu, abych vypsala členy naší rozmanité skupinky, takže tak činím nyní.

Naším hlavním průvodcem je Mira – rock a metal poslouchající učitel od Vizovic, tipuju mu něco přes 40 let, je to pohodář a věčný vtipálek. A začínám pomalu zjišťovat, že první zásada kurdnovských průvodců je nikdy neříkat pravdu (nutno ověřit na dalších exemplářích :) - potvrzeno - na konci roku 2016 mám za sebou 5 Kudrnovských zájezdů a toto bude podle mě pravidlo č. 1 v příručce pro průvodce! :)).

"hlavas" Míra

Druhý průvodce (pomocník, sběrač mrtvol, ...) je David z Ostravy, je mu asi 21, studuje VŠ, leze po skalách a běhá, takže se s ním dá i dobře pokecat. Druhou pomocnou silou hlavního průvodce je „hlídačka stanů“ Soňa, o které jsem už psala. Je jí 19 let, následující školní rok bude maturovat na gymplu a je od Zlína. Více průvodců již nemaje přecházím k „normálním smrtelníkům“ :)

"sběrač mrtvol" David

"hlídačka stanů" Soňa

Nejprve vezmu naše „sólisty“.
Aleš – 30 let, občanské povolání pošťák, taky pohodář a jeho smích je slyšet opravdu všude... :)
Marek – 45 let, učitel matematiky, fyziky a výpočetní techniky na zdravotnické střední škole. Amatérský fotograf a bývalý redaktor časopisu o extrémních sportech. Je trochu samotářský, ale když se s ním člověk dá do řeči, tak strašně pohodový a pozitivní člověk.

Aleš

Marek

Pak tu máme ještě jedno sesterské duo – Martinu a Katku. Katka studuje VŠ a Martina bude za rok maturovat. O holkách toho moc nevíme, jsou docela tiché (a mají neuvěřitelně malinké batohy!), ale jsou fajn.

Martina s Katkou

Dále jsou tu naši „důchodci“. Myslím, že do důchodového věku jim ještě nějaký ten rok chybí, ale v poměru k ostatním členům skupinky jsou zkrátka o něco starší. Mirek, Jarek a Dáša. Je jim tak kolem pětapadesáti, nepamatuju si ani pořádně co dělají, zatím jsme prohodili jen pár slovíček. Trošku se nás straní. Jen víme, že Dáša spí s Mirkem ve stanu (ale nevíme, zda k sobě patří) a Jarek se nám tu předevčírem pěkně ztřískal (ani nevíme po čem...) a nechtěl nikoho pustit ke slovu, až se nakonec odvrávoral do stanu :). 

Dáša, Mirek, Jarek

  

Dalším triem jsou „pražáci“. David – asi kolem 30, doma má manželku a 3letého syna, občas působí celkem namachrovaně, ale pak zase něčím „zasympatizuje“. On i jeho kámoš Pepa jsou dost zcestovalí a dělají spoustu extrémních sportů. Pepa tu je s přítelkyní Marcelou, věkově je stejně jako já a je v pohodě a je s ní sranda, stejně jako s Pepou.

"pražáci"

Další a poslední trojicí jsou již dříve zmínění čundráci/vojáci. Vlastně jediný profi voják, ačkoliv kancelářský je Jarda (26). Ten se vyznamenal už při stoupání do prvního kopce svým supertěžkým batohem :) Pak tu máme „ajťáky“ Honzu a Josého (Pepu). Honza si hnul předevčírem s plotýnkou (museli jsme si během pochodu rozdělit jeho věci do krosen), takže už druhý den odpočívá a jinak toho až tak moc nenamluví, ale je to také sympaťák. Je mu 33. José – jeho spolupracovník o sobě při představovačcce prvního večera řekl, že je magor, ale milej magor a je mu také něco přes 30.

Jarda

Honza

José

 

Pak už nám zbývá jen „rodinka“. Peťa s Helčou – manželé, tak kolem 40-45 let, zcestovalí a super pohodoví brňáci. S nimi je tu syn Honza, hádám mu tak 21 a slyšela jsem ho zatím za celou dobu kromě představování říci jen jedno jediné slovo – „Nechceš?“ – když nám nabízel Fantu :) Jejich druhou ratolestí je Káča, bude také teprve maturovat a s ní je tu její přítel, kameraman Kuba (asi 24).

 

Helča a Péťa

Honza

Kuba s Káčou

 
No a to je celá naše skvadra. Jdu se naobědvat bulguru a zkusím doplnit dnešní den, ale asi tak učiním až večer.

18:00

Dnes se konal výlet do vodní jeskyně, ale dohodly jsme se s Kájou, že využijeme příležitosti a dáme si den volna. Do jeskyně se prý nedá ani pořádně vlézt a navíc bysme musely opět slézat tu černou sjezdovku z Bradesti a mě pěkně bolí kolena, takže jsem možnost odpočinku ráda využila. A bylo to super. S Kájou jsme si daly v poklidu tofu snídani s klášterním chlebem (brokolicovou svačinku a tataráček), poté chvilku opalování a čtení, zaházeli jsme si s ostatními "odpočinkáři" frisbíčko na druhé straně potoka, v mezipauze jsme si uvařily oběd – bulgur s rýží, zeleninou a parmezánem a pak následovala káva v „lázních“.
Vlastně v takovém malém jezíku v té „naší“ říčce, bylo to jak opravdová vířívka, takže pro rozbolavělá záda a unavené nohy naprostá paráda. Střídali jsme se ve vířivce, máchali nohy ve vodě a tlachali. Po cestě zpátky jsem se zastavila v tůňce na pořádnou sólo koupačku na Evu a pak jsem brodila potokem až do tábořiště. Pak jsme si pustili na chvíli písničky z mobilu, váleli se před stanama a jedli všechno možné.  Jo a ve vířívce jsme si kromě kávy dávali i sušenky a cujku :) Také pomalu zjišťujeme, proč má Jarda tak těžký batoh... Sice má z nás nejmenší a nejlehčí stan (pouze bivak, tzv. rakev), ale zato má s sebou rybářskou trojnožku (tu mají všichni tři kluci), ale hlavně celé velké balení sprcháče, šamponu, velkou tubu holící pěny, impregnaci na boty... A kdo ví, co ještě :)

snídaně - chleba od jeptišek, tofu pomazánky a jablíčko z rumunské divočiny

frisbee na druhém břehu

rumunské lázně a cujka

rumunské lázně a cujka

nejlepší lázně na světě :)

pohoda v tábořišti

  

součást pohody...už se chladí :)

Docházejí ostatní, z jeskyně toho moc neviděli, nedalo se tam pořádně vlézt a ušli 25km, takže jsem ráda, že jsme se rozhodly vynechat.

22:45
Tak jsme si po setmění udělali ještě zajímavou bojovku. Naše dnešní skupinka „trosek“ (těch, co zůstali v táboře) se vydala s čelovkama do asi půl kilometru vzdáleného vybydleného baráčku. Dalo se dostat dovnitř, podlaha i stěny byly polorozpadlé a uvnitř do vypadalo, jako kdyby to tam někdo buď narychlo opustil a nebo tam prostě zemřel stářím, ale nenašel se nikdo, kdo by to po něm vyklidil. Našli jsme tam infuze, jehly a léky, fotku mladého vojáka a pak také outdoorové boty, meterologickou příručku a podobné věci. Moje teorie, nebo příběh, který jsem si o tom místě hned v hlavě utvořila je takový, že tam žil nějaký stařeček (bylo tam hodně pánského oblečení), byl nemocný a když pak zemřel, neměl žádné poblíž žijící příbuzné, takže chaloupka zůstala tak, jak byla. Pak to tam osquatoval nějaký cestovatel, který to pak musel narychlo opustit. (Průvodce se nám zmínil, že rok před námi se skupinka musela ubytovat jinde, než v tábořišti u soutěsky, protože hodně pršelo a bylo to tam zaplavené, tak možná to mohlo být tím, kdo ví...) Každopádně z toho místa nesálala právě dobrá energie a když jsme odešli, byla jsem docela ráda. Po cestě nám stály v cestě dva brody a hned na tom prvním jsem zahučela celou nohou do vody (jo, vibram na mokrých kamenech fakt klouže...) a Kája tam hupsla hned po mě a rovnou oběma nohama. Naštěstí v botech moc mokra nemáme a další nějaké dvě hodinky se ještě sedělo u ohně, tak to poměrně vyschlo. Pak Rumun zaštěkal, tak jsme prolezli tábor, jestli se někde něco neděje a tak nějak se to už rozprchlo a jdeme spát. 

Ještě k Rumunovi, protože mám dojem, že jsem o něm ještě nic nepsala. Rumun, zkráceně Rum je pes, vlčák, kterého jsme potkali když jsme první den vyšplhali na Piatra Secuilui.  Ležel u vrcholového patníku a když jsme pak šli do tábora, tak se k nám prostě přidal. Semtam mu někdo dá nějaký zbytek jídla, Dáša mu ošetřila zranění na hlavě a stal se tak nějak maskotem našeho zájezdu, protože je s námi už od soboty, tedy pět dní. Hlídá si skupinku, včera na feratu s námi nešel (Soňa ho odlákala jídlem zpět do tábořiště) a dneska byl dlouho bezradný, až se nakonec přidal k většině (13 šlo, 10 zůstávalo). Bohužel s sebou do Čech ho vzít nemůžeme (Dáša by ho brala hned), tak snad se ho někdo ujme po našem odjezdu, aby nechcípnul hlady, jako asi dost jiných rumunských toulavých psů, kterých je tu všude plno...

První setkání s Rumunem - vrchol Piatra Secului

Piatra Secului - Rum se snaží sežrat nám svačinu :)

Rum první ráno u našeho tábořiště

Rum - tady už dávnou součástí naší party

  

18.08.2011, den šestý, 14km, 942 stoupání, 542 klesání

19:20

Konečně jsme utáboření. Došli jsme na místo až zhruba před hodinou a půl. Dneska byla na programu 3 stoupání a 2 klesání. Stoupání byla nejprudší, co jsme tu zatím zažili, z toho to poslední byl brutální masakr spojený s hledáním vhodného místa na tábořiště. Ráno po odchodu z tábořiště jsme se byli podívat ještě v jednom vybydleném domečku, ale zdaleka už to nebylo takové strašidelné, jako předchozí noc. Před posledním stoupákem jsme došli do vesničky Modolesti, kde stálo zrovna auto-prodejna. Koupily jsme bochník chleba, blumy, toaleťák, cigarety a hlavně rajčata (patru rošje – poctivě jsem studovala slovníček :)) -  snad nejlepší rajčata mého života – šťavnatá, rudá, prostě super!

prostě nádhera...

na vrcholku kopce si na chvilku odpočineme, vysušíme zpocená trika a jde se dál...

pojízdná prodejna u vesničky Modolesti

domorodci a modlitba na stromě u cesty

Po makadamové, hnusné a prašné cestě jsme došli do další vesnice Intregalde, kde jsme zakempili v místním hospodo-obchodě. Koupily jsme si se sestřičkou pivo (já falešný rumunský Staropramen, i nějakou tu dvoulitrovku do zásoby), paštiky, sardinky, brambůrky, minicroissanty... Akorát stoupání po návštěvě knajpy a ještě s pivem, tudíž poměrně podstatnou zátěží navíc, bylo náročné! (Pro někoho o něco horší, Káča se tam pěkně picla místním černým pivem Silva :)).

další vesnička - Intergalde

falešný Staropramen, ale vychlazený :)

pár dní mimo civilizaci ajsme jak utržení ze řetězu...

tenhle "taxík" jel bohužel na druhou stranu...

Jo a po cestě z kopce směrem k Modolesti jsme potkávali spoustu místních – šli od dodávky z nákupu, a mezi nimi byl i 83 letý dědula s koněm, nechal pár lidí posadit na koně a říkal, že je sekáč (s kosou), má diabetes (domlouvali jsme se pomocí kudrnovských slovníčků, rukou a nohou), nabídli jsme mu slivku – poznal „palinku“ a také, že jsme Češi, vlastně většina místních to pozná. Asi tudy moc jiných magorů s krosnama neprojde... Jinak rodinka chtěla dát dědulovi za focení na koníkovi alespoň 10 lei (na léky a tak), ale on že ne a ukázal, že má v opasku 3000 lei...

Helča pózuje na koníkovi

sekáč jede domů

místní ženy jdou z nákupu

Turistické značení v Rumunsku je také velice zajímavé.. chvíli jdete, třeba hodinu, hodinku a pul... žádná značka a pak najednou na jednom místě tři. Prostě to jsou vtipálci!

rumunské značení

Když jsme došli do tábořiště, měla jsem toho za ten den docela dost, začali jsme stavět stany a na ten náš se sesypal roj pářících se létajících mravenců. Nechtěli odletět, sedali nám na stan, na batohy... a mě popadnul amok, začala jsem do nich bušit složenou karimatkou a když se jim pořád nechtělo zvedat z našeho domečku, tak jsem na ně křičela „Jděte si *** jinam vy mravenci“... Prostě občas je člověk hodně unavený a kdejaká blbost ho dokáže rozhodit :) Ta louka je vůbec nějaká zakletá, protože kromě mravenců tu sídlí ještě igelitožravé kobylky... Pár lidem prokousaly ponča a pláštěnky a nám rozežraly igelitové obaly na karimatky... Když jsme konečně dostavěly, vydala jsem se jako průzkumník dobrovolník hledat vodu. Našla jsem kousek pod táborem ve stráni potůček, tak jsem se hned omyla. Pak jsme si daly s Kájou véču a šly koukat na nádherný západ Slunce. Vlastně stále ještě trvá, neskutečná krása!

 

igelitožravé kobylky

tábořiště na "mravenčí" louce

zapadání u mravenčí louky

zapadání u mravenčí louky

zapadání u mravenčí louky

22:00

Tak jsme poseděli s pivkama, pozorovali nádhernou hvězdnou oblohu a při cestě ke stanu jsem viděla padat 4. Perseid. První dva jsem viděla příhodně na hranicích s Rumunskem, když jsme čekali, až si všichni rozmění Leie a ještě jeden včera.

19.08.2011, den sedmý, 9,9km, převýšení minimální, nějakých 350m

Dnes jsme vyrazili v 9 po doschnutí věcí, šli jsme přes krásné louky a lesy, pár menších krpálků -  v podstatě pořád po hřebeni.

zase ti hmyzáci...

oběd ve stínu pod staletým dubem

polední pauza

výhledy

 

Na místo dnešního tábořiště jsme došli už asi kolem druhé hodiny odpolední, ale získaný čas jsme využili myslím perfektně. Se sestruškou, Soňou a ségrama jsme si umyly vlasy a celkově se „vypraly“ u napajedla na stráni nad táborem. Na ty naše bílé zadnice musel být z tábora asi dobrý pohled :)! Vedle nás pili z napajedla krávy a koně z ohrady, ve které jsme rozbili tábor, prostě splynutí s přírodou... Po chvilce opalování jsme se šli v deseti lidech podívat do jeskyně hned u tábořiště, asi jen sto metrů dlouhé a pak jsme šly s Kájou a Soňou ještě prozkoumat vrcholek, kam půjdeme večer pozorovat poslední západ slunce. Teď jdeme dlabat. Specialita dne jsou těstoviny ála kuře na paprice.

průvodce po šichtě

koníci v naší "koupelně"

sepjetí s přírodou

koupelna :)

bludičky v jeskyni

v jeskyni

masáž v přírodě

naše sourozenecké duo

"guma" Jarda :)

pozorujeme západ a popíjíme...

prostě šťastná...

malá pozorovatelna

zapadání

zapadání

  

20.08.2011, den osmý, 15km, 500m stoupání, 1000m klesání

08:00

Máme sbalený stan a sedíme na karimatkách, dojídáme a balíme poslední věci. Večer po dalším fascinujícím západu slunce „na větrné hůrce“ jsme poseděli a pokecali u ohně s posledními zbytečky alkoholu a pak jsme zažili nádhernou noc pod širákem. Nebe bylo bez mráčku a padaly hvězdy, takže jsem za těch pár dní v nádherných rumunských horách viděla padat snad 10 perseidů. Spaly jsme s Kájou vedle Soni a Davida a to bylo pořád: „Hele, padá!... támhle další!...“

konečně "million stars hotel"!

Teď už jen počkáme, až všichni dobalí, uděláme závěrečné společné foto a jde se dolů do údolí do hospody čekat na bus :)

společné foto

15:00

Došli jsme do hospody. Nejdříve jsme se kochali krásnými výhledy, ale pak jsme prudkým padákem sešli do údolí, kde začínala nejdříve makadamová hnusná cesta a později asfaltka, po které jsme šly s Kájou a Soňou kousek bosky, jak už nás pálila „kopýtka“... Jediné rozptýlení ke konci šotoliny bylo nádherné zelené jezero, kde někteří z nás dali parááádní koupačku!

hurá, voda!

parádní koupačka

ještě trocha té flóry

poslední krásné výhledy...

blíž a blíž k civilizaci

kopýtka pálí, asfalt je fuj...

Ampoita - cílová destinace

 

Teď sedíme už tak hodinu v hospodě a doplňujeme tekutiny. Za hodinu má přijet bus a jedeme domů... Dáša oplakává Rumuna, kterého se údajně ujme pan hospodský, umluvila ho, tak snad neskončí v guláši :(.
Chce se mi domů, ale i nechce... Těším se na Adélku, na Terku, na rodinu, ale je to tu tak nádherné a člověk se octne v jiném světě a nejraději by v něm už zůstal napořád...

čekání na autobus

22:00

Jedeme z Rumunska... zase ta zdlouhavá cesta, kterou jsme si doteď zpříjemňovali cujkou a pivem. Většina lidí už to zalomila, ale u mě to jako vždy není tak jednoduché... Zítra touhle dobou budu nejspíš s Terkou popíjet pivko, které vezu jako dárek a budu vyprávět zážitky, které už mi tou dobou budou připadat jako sen, který snad ani nikdy nebyl skutečností. Společnost bandy příjemných lidí a především krásná krajina zapříčinily, že jsem si až doteď nevzpomněla na svoje problémy a starosti.

Netuším, co bude za rok, ale do Rumunska se chci rozhodně vrátit...

21.08.2011, den devátý...opět cesta

Tak jsme zpátky v Čechách. Trčíme v Jihlavě a ještě hodinu a půl budeme čekat na bus do Prahy. Tam metrem na Zličín, kde nás vyzvedne táta. Nakonec jsem se v buse i docela vyspala a cestu jsme zvládli fakt dost rychle. Po cestě jsme ještě vymýšleli pro Miru nějakou pozornost za parádní zájezd. Helča nakonec vymyslela, že má v batohu klobouk, který vůbec nevytáhla, takže jsme na něj napsali Trascau 2011 a všichni jsme se podepsali. Rozloučení bylo smutné, sešla se dobrá parta lidí. V autobuse jsem ještě studovala katalog aneb kam příští rok a koupila si Kudrnovské ponožky.

Teď jsem šla v totálně mrtvé nedělní Jihlavě koupit vodu na cestu. Ptala jsem se Pražáků, kteří tu čekají s námi na bus, jestli něco nechtějí. Marcela tak ze srandy nadhodila, že by si dala párek v rohlíku, tak jsme se tomu zasmáli a já šla do města. Vzala jsem to najisto k ťamanům, kde se mi dokonce podařilo zaplatit eurama a po cestě zpět jsem procházela nedalekým parkem. Konalo se tam zrovna mistrovství světa ve stromolezení. Chvilku jsem koukala, co to tam vlastně vyvádějí a pak jsem šla ke stánku pro pivko (Jihlavského Ježka) a ejhle, měli párek v rohlíku! Marcela vyvaleně koukala, když jsem to donesla :)

22.08.2011 – den po... Rumunské dozvuky

Sedím na balkoně, Adélka kouká na „Ať žijí duchové“ a za chvilku jdeme k Terce na oběd a pak s dětičkama na Bartoňák.
Pořád jsem duchem v Rumunsku... Kája mi volala, má návratovou depku a ani se jí nedivím. Nebýt Ádi, tak ji mám také.

Včera v Praze to byl pořádný kulturní šok, tolik lidí.... metro... Táta nás vyzvedl na Zličíně, u našich jsem si dala sprchu (naprostá paráda!), ukázala jsem mámě nějaké fotky a táta mě pak hodil domů, kde mě čekal další pořádný šok. V bytě bylo už po odemčení dveří takové divné světlo... Mí dobří kamarádi (kteří měli klíče, resp. Terka na zalévání kytek) mi polepili byt přesně 1500 poznámkovými papírky... okno bylo zalepené, vprostřed ...no... takový znak a nápis „vítej doma“ :) Lístečky byly nalepeny dokonce i v lince na jednotlivých talířích, na listech kytek... No bylo jediné štěstí, že jich v Rakáči více než těch 1500 nesehnali! 

vítej doma...

O pár dní později (když se mi podařilo se maličko aklimatizovat a sebrat všechny papírky) jsme s Kájou uvařily mamaligu, otevřely pivko a cujku, kterou se nám podařilo z Rumunska dovézt a pozvali jsme kamarády na promítání fotek a povídání, abysme se ještě jednou přenesly na rozlehlé louky a pastviny překrásných hor Rumunských...

já se vrátím, Rumunsko!

Poznámky pod čarou... připsané dodatečně v deníku

-         Marka jsme potkali 2014 na dalším zájezdě Parang a Capatani

-         Marek potkal loni v Rumunsku opět Pražáky, byl to jejich poslední rumunský zájezd, už měli odšlapáno vše

-         Kuba s Katkou se chvíli po návratu z Rumunska rozešli

-         Ségry Katku s Martinou jsme potkaly znovu na zájezdě 2012 Valcan a Retezat